Zamyšlení nad tím, jak bych moc chtěla létat a nad denním stereotypem lidí, jako jsem já.

25. srpna 2011 v 22:01 | Šíma
Někdy bych chtěla, abych uměla létat. Létala bych nad městem a nad budovami v něm a jen tak bych přemýšlela nad ničím. Letěla bych a jediné, co by mě zajímalo by bylo, kde právě jsem a kdo je pode mnou. Sledovala bych lidi a to, co právě dělají. Letěla bych a myslela bych na svoje věci. Zapomněla bych na trápení, na školu, na všechno. Myslela bych jen na to, co si oblíknu příště až půjdu se svým klukem ven a na to, jak mu řeknu, že ho miluju.
Ale dost snění, zpět do reality. Je mi strašný horko. Fffff. V krku už mě ani nebolí, ale to ty antibiotika. Zítra, doufám už půjdu ven, alespoň na chvíli. Nebaví mě to doma, pořád to samé. Čaj, postel, notebook, televize, bravo, čaj, postel, notebook, televize, bravo,... Stereotyp nemocných. Žádná zábava. A to mě nebaví. Nejsem ten typ usedlé puťky, co je celej den doma a s kamarády si potichu šeptá přes telefon. Mám ráda akce, zábavu, všechno kolem toho. Večerní posezení, odpolední chillování a ranní sedění v chládku s cigárkem)). Jo, to by mi šlo.
Zachvíli začne nový školní rok. Pro mě 9. třídy. Ach jo, nevypadám na to, říkají všichni. Ale co, alespoň se necítím jako malé děcko ^^.
Melu kraviny. Čabas.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama